youtube,filmy,zdarma filmy,bez registrace, youtube filmy

Youtube filmy

Vlčí děti 0/5 (2)


  • Dobové drama Wolf Children je inspirováno skutečným příběhem tlupy osiřelých německých dětí, které se mezi lety 1946 a 1947 toulaly po sověty okupované oblasti bývalého východního Pruska a snažily se dostat ke spřáteleným rodinám do Litvy.


    Dobové drama Wolf Children se odehrává v roce 1946 a sleduje skupinu válečných sirotků, kteří bojují o přežití v rozvalinách poválečné Evropy. Děj se soustřeďuje na čtrnáctiletého Hanse, který se po smrti matky rozhodne vydat se svým mladším bratrem Karlem do Litvy. Oba bratři jsou však na cestě nuceni prchat před sovětskými vojáky a neplánovaně se rozdělí. Hans, poháněný zdánlivě beznadějnou touhou svého bratra najít, se připojí ke skupině sirotků přezdívaných vlčí děti, jež na území cizí země svádějí nerovný boj s hladem, počasím i nemocemi.(Cinemax)

    recenze

    vlčí děti

    Vo filme ide o jednu oblasť histórie vojny, ktorú skôr tušíme, ale vôbec nepoznáme. Dej je realizovaný na základe historických udalosti aj keď na fiktívnom príbehu..Vlčie deti je nádherne citlivý a zároveň aj znepokojujúco brutálny príbeh o živote a smrti o moci a beznádeji o vine a nenávisti, deti ktoré sa zúfalo snažili prežiť v povojnovej anarchii a spoločne hľadali útočisko v začarovaných lesoch Litvy. Východné Prusko (dnešná Kaliningradská oblasť) pripadla na základe Postupimskej dohody Sovietskemu zväzu a práve tu Červená armáda sa chovala mimoriadne agresívne voči domácim nemeckým obyvateľom ale aj nemeckým sirotám. Ale záverom si musíme ujasniť podstatnú vec, že Nemci neboli obeťami 2. svetovej vojny, tak ako by sa dalo vyčítať z tohto filmu, ale boli jej pôvodcami.Deti ale nemôžu za činy svojich rodičov a zvlášť nie tak malé deti.

    Vlčí děti

    Minimalistický snímek vypráví o (z našeho pohledu) méně známé poválečné historii německých “vlčích dětí”, které přišly o rodiče nebo se jen ztratily a toulaly se v malých tlupách po celém území středo-východní Evropy „osvobozené“ Rudou armádou. Téma je pro Němce důležité i dnes a vracejí se k němu i ve filmech nejen díky vzpomínkám pamětníků. Jistě, scéna, kdy umírající matka apeluje na své syny, aby nezapomněly, kým jsou a jak se jmenují (Hans a Fritz), v nás může evokovat něco nepříjemně ideologického – ale i tohle k té složité době patřilo a kdyby před tím měl Ostermann zavírat oči, nemohl by podat tak syrové a problematizující sdělení, jaké jeho film přináší. Děti nemohou za hříchy svých rodičů, rozhodně ne takhle malé děti, které nesly na svých bedrech výhradně svou existenci a německý patriotismus byl zcela mimo jejich dětský obzor. Film naplněný tichem a zdánlivě útěšnými obrazy letní krajiny vytvářejícími pozadí pro kulisy poválečného chaosu, v němž sovětští vojáci nahánějí po lesích vyplašené malé děti, které mluvily “špatnou” řečí a jen se snažily přežít…

    Dramatický příběh

    Velmi silný film. Tak nějak to skutečně bylo. Válka sice dávno skončila, přesto se dál umíralo a zabíjelo obzvláště na územích ovládaných Rusy. Evropou táhly tisíce sirotků a lidí, kteří ztratili vše. Byly li děti Němci, měli to o to horší. Každý si hlídal tu svoji kůrku a nikoho nezajímalo, že za plotem zahrady vykukují zpoza špinavých obličejů hladové dětské oči. Naopak. Byly odháněny jako škodná a bohužel se tak často díky hladu i chovaly…

    Vlčí děti

    Příběh Klause a jeho bratra je dojemný, je to jen kapka v moři milionů vyhaslých životů za války, kterou jak správně podotkl ve svém komentáři přítel Volodimir2 rozpoutalo Německo. A to už po druhé. Ale podobně jako v japonském Hrobu světlušek (1988) za válku a zvěrstva páchána během ní děti mohly nejméně. Často však nejvíce nesly na svých bedrech tíži činů svých krajanů či dokonce rodičů a příbuzných. Je to náročný film obzvláště pro každého kdo je rodičem. Pro každého z těch, kdo ty své miláčky vychovává, hraje si s nimi, večer je něžně uspává a v noci přikrývá v jejich postýlkách a někdy se jde na ně podívat jen tak, aby viděl jak klidně spí v bezpečí domova… To vše mne napadalo, když jsem viděl ta písklata čelit nástrahám na cestě odnikud nikam i absolutní otupění nepřipouštějící výčitky když bylo nutno něco nebo někoho zabít, nebo když někdo ze skupinky zkrátka odpadl… Ačkoliv Němci mají občas tendence (naštěstí ne tak brutálně jako Japonci) ve filmech zlehka otupovat ostré hrany historie, myslím si, že vznik takovéhoto filmu je velmi chvályhodný. Je to další kamének do mozaiky prvních měsíců a let poválečné Evropy a ukázka toho jak se Rusové chovali po válce. Škoda toho otevřeného konce… Dávám za 4 uvařené brambory. * * * *

    Ohodnoťte film

    Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

    Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

    Zavřít